V červnu jsme se vydali s koly s partou do západních Čech, v červenci s Filipem a Ondrou na jih, co zkusit v srpnu směr východ? Plánujeme asi čtyři dny, tentokrát jen sami dva - jet na tandemu z domu, protože vlak nás do těchto končin nedopraví ani náhodou. Byla by to ale honička, nakonec Karel rozhodne naložit kolo opět do Danova stavebního Passata a přiblížit se tak kýžené oblasti autem. Rádi bychom se podívali trochu do Polska a projeli částečně Rychlebské hory, láká nás Osoblaha. Zamluvím ubytování nedaleko Javorníku a v Osoblaze a můžeme se vydat na cestu.

 

Den první - Rychlebské hory a malý polský okruh

Je neděle, 12. srpna, auto necháváme na parkovišti v Lipové-lázních, Karel dá do kupy tandem (aby se vešel do auta, musí odmontovat přední kolo a otočit řidítka) a můžeme vyrazit. Už po deváté mírně stoupáme po nepříliš frekventovaných silnicích - Vápenná, Žulová, Vlčice (u prvního domku ve vsi úžasně voní svíčková), Uhelná - před Javorníkem odbočujeme do Račího údolí. Chceme se podívat na místa, kde jsme měli základnu při Podzimních toulkách v roce 2004. Tančírna, která tenkrát byla zdevastovaná a opuštěná, je dnes po rekonstrukci a žije to tu, i vedlejší zařízení, kde jsme spali, doznalo řady změn, jsou tu rekreanti, v provozu je restaurace s novou terasou...

My ale na oběd míříme do blízkého Javorníku. Jsou tu všude skvělé asfaltky, krásně se jede. Jenže před městem začíná tandem na vozovce vydávat podivné zvuky, Karel hned zjistí příčinu - v předním kole je v plášti zapíchnutý klasický, úplně nový, připínáček! To je jak z kresleného vtipu. Jak ho vytáhne, ozve se samozřejmě charakteristický, cyklisty velmi neoblíbený zvuk - ssssssss.... A přední kolo je prázdné. Dotlačíme tandem k vybrané hospodě, objednáme jídlo a Karel jde ven opravit defekt. Díky zdržení stíhám ještě kafe :-). 

Z města míříme ke státní hranici s Polskem - do obce Travná. I na tu máme vzpomínky, spali jsme tu při přechodu Rychlebských hor (akce s Bohoušem). Na hranici se konečně mění sklon, už toho stoupání bylo pro dnešek dost (to je ale jen moje naivní představa). Sjíždíme do lázeňského města Ladek-Zdrój. V Kladsku je vůbec velké množství lázní, některé jsme už letmo navštívili. Město bylo založeno v polovině 13. století se souhlasem Přemysla Otakara II., lázně tu jsou už od roku 1680. Zamíříme na náměstí, fotíme a pokračujeme dál. A tady je ta zrada - při plánování trasy jsem se na výškový profil raději ani nedívala, a tak mě trochu nepříjemně překvapilo dlouhé stoupání - my snad skončíme na Borůvkové hoře! Tu ale považuji spíš za turistický cíl, než se tam vláčet s tandemem. Na vrcholu stoupání je odpočívadlo, vypadá to, že v něm někdo bydlí, raději stojíme venku. Za chvíli tu zastavuje motorka. Spolujezdkyně elegantně vystupuje, ale prošedivělému borci se motorka kácí! Je to pořádná mašina, musí být dost těžká. Dáma volá - pomoč, pomoč! Naštěstí přijíždí ještě další motorkář a tak se i s Karlovou pomocí daří stroj uvést do svislé polohy. 

A my krásným sjezdem (no, úplně dokonalé místní silnice nejsou) frčíme do městečka Zlatý Stok. Vypadá menší než Ladek-Zdrój, ale i tady jsou pěkné historické domy a hlavně informační tabule se jménem Marianny Oranžské, která má k celé této oblasti vztah. Na podzim jsme navštívili její zámek v Kamienci Zabkowickem a seznámili se s jejím pohnutým osudem. Když se nám podaří vymotat se z města a hlavně nevydat se po frekventované hlavní silnici, zamíříme opět domů - městys Bílá Voda. Opět Marianna, místní psychiatrická léčebna dokonce nese její jméno. Na návsi je snad otevřená hospoda! Venkovní sezení, tady si chvíli odpočineme! Neodpočineme, paní už má zavřeno. Nakonec se nad námi smiluje, prodá vychlazené pití a natočí do bidonu vodu, celý den je teplo, nápoje ubývají. Zastavíme se ještě u kláštera a piaristické koleje a jedeme se ubytovat.

Proti nám se rýsují vrcholky Jeseníků i s Pradědem, celý den pozorujeme, že zeleň je tu zelenější než u nás, není tu tak vyprahlo. Před Javorníkem vpravo dvě moderní hranaté stavby - Ekologické centrum Rychleby. Čeká nás příjemný, prostorný pokoj se sprchou.  Protože jsme přijeli včas, stíháme ještě rychlé občerstvení na koupališti. Trochu překvapivě nenabízejí žádné alkoholické nápoje, nám ale nealko pivo nevadí. Než se ubytujeme, ještě se osvěžíme v bazénu.

 

Den druhý - k polským jezerům

Ráno se brzo balíme, po sedmé už vjíždíme do blízkého Javorníku. Kolemjdoucí paní s nákupem nás nasměruje do pekařství, mají tu vše, co potřebujeme ke snídani: pečivo, jogurty, stolečky, uvaří nám tu čaj... Přesně v 8 hodin ještě zastávka v místním IC, kde nás vybaví mapkou celé oblasti až k Otmuchovským jezerům. Bude se hodit, v tabletu mapu Polska zatím nemáme. Ráno je ještě velmi příjemně, po rovinkách s výhledy vpravo na dostatečně vzdálené Jeseníky a za námi hřeben Rychlebských hor spěcháme do Vidnavy. Zajíždíme na náměstí, i když odbočka na naši polskou trasu je před městem, musíme to tu ale trochu omrknout. Pěkné náměstí, fotíme, nakoupíme si něco k jídlu, ráda bych kavárnu nebo cukrárnu. Mám ale smůlu, otvírají až někdy v poledne. Svůj kávový absťák vyřeším ledovou kávou z Hrušky (nebo to byl Coop?), mají ji tam v chladicím boxu, a jsem spokojená.

Na polskou hranici je to snad jen kilometr, krásná asfaltka, na polské straně dokonce chodník ze zámkové dlažby (pro pěší a cyklisty), ten ale končí u první vesnice, kterou je Kalków. Fotím jen zajímavý kostel a jedeme dál. Broniszowice a už se blížíme k Otmuchowu - jak to bylo v plánovači? Křížíme hlavní silnici a hned za řekou (Kladská Nisa) odbočíme doleva k Otmuchowskému jezeru. Lesíkem přijíždíme ke hrázi, po schůdcích na ni vystoupáme a před námi se otevře téměř nekonečná vodní hladina. Je to přehradní nádrž, vybudovaná někdy ve 30. letech, tenkrát tu ještě bylo Německo - vlevo v dálce se rýsují na obzoru Rychlebské hory a Jeseníky. Právě z jejich vršků jsme občas zrcadlící se vodní plochy obou jezer sledovali a slibovali si, že se sem jednou vydáme. Takže 13. 8. 2018 se nám to podařilo! 

Sedáme opět na tandem a míříme do města. Otmuchów - prohlédneme si náměstí a místní hrad a zámek, dnes slouží zřejmě jako hotel, a protože se blíží poledne a je pěkné vedro, raději z města vypadneme. Trochu problém je strefit se na správnou cestu, která nás dovede k dalšímu jezeru - Nyskému. Ale daří se, překřížíme hlavni a míříme k obci Skorochów. Po písčité polňačce bez kouska stínu, je poledne, slunce pere jako o život, rádi si pak ve Skorochowě sedneme do stínu nad vodní hladinou, břeh je tu zarostlý stromy a keři. Sníme něco ze zásob a pokračujeme, přijíždíme k bráně kempu. Co teď, objet ho? Abychom neskončili někde u plotu? Cesta, která vede kolem kempu je písčitá, zapadli jsme hned na prvních metrech. Nebo je kemp průjezdný? Karel si vzpomněl - vede do něho přece turistická modrá, zkusíme projít. A dobře jsme udělali, procházíme mezi stany a karavany na břehu, další branka, další stany...

A přicházíme na pláž - je písčitá, řada lodiček, na břehu obrovská kotva... Dočetla jsem se, že to tu dokonce nazývají Polská Copacabana! Je snad desítky metrů široká, jemný vyhřátý písek, ze strany, odkud jdeme, je téměř liduprázdná, v dálce už ale vidíme mraky koupajících se. Využijeme porostu dál od jezera, navlékneme plavky a šup do vody. Je příjemně teplá, chvíli si užíváme, pak pokračujeme v plavkách dál. Je to osvěžující, dotlačíme tandem k bráně, asi tu vybírají vstupné, my ale pláž opouštíme, nikdo si nás ani nevšimne. A začíná luxusní část trasy - asfaltová cesta po hrázi přehrady s nádhernými výhledy na celé Nyskie jezioro, na jihu vrcholky našich hor... Za chvílí stojíme na místě, kde jezero opouští Nysa Klódzka (Kladská Nisa) - je to ta, kterou jsme potkali v Miedzylesie, pramení na úbočí vrchu Klepý v masivu Králického Sněžníku a je levým přítokem řeky Odry někde ve Slezské nížině.

Téměř nikoho nepotkáváme, jedeme tedy v plavkách až do místa, kde jezero konečně opouštíme. V plánu byla i Nysa, jistě krásné, historické město, ale v tom vedru by nás to asi umořilo. A tady taky končí trasa tak, jak jsme ji doma naplánovali. Namalovala jsem to sice hezky, ale poněkud po frekventované silnici, měníme operativně plán a už začínáme tušit, že nocleh v Osoblaze nevyjde. Místo na východ a jihovýchod míříme přímo na jih k našim hranicím. Příjemné a upravené polské vesničky, nejprve rovinky, pak se začíná terén krabatět... Je vedro, žízeň, voda v bidonu rychle ubývá. Co nějaký obchod, "sklep", prý je tu téměř v každé vesnici. Asi nemáme štěstí nebo neumíme hledat. Zajedeme na dvůr domu, kde vidíme mladého muže, a prosíme o vodu. Hned vedle stojí pumpa, stačila by nám obyčejná voda. Ne, mladík přinese balenou vodu a naleje ji do mého bidonu. Situace se pak ještě jednou opakuje v Glucholazech, to už nemá vodu ani Karel. I tady nám pán, který venku stříhá živý plot, přinese petku a rozdělí obsah do obou bidonů. Díky, třeba to někomu oplatíme!

Závěr před hranicí už je pro mě docela trápení, je pořád vedro, do Osoblahy je to ještě hodně daleko, a pořád stoupáme! A rozhodně ne tím správným směrem! Nikdo to zatím nevyslovil nahlas, kupodivu je to Karel, kdo první pronáší, že si asi budeme muset sehnat nocleh jinde. Asi jsem mu tu myšlenku zezadu implantovala do hlavy. Konečně jsme ve Zlatých Horách. Mám to tu ráda, jako malá holka jsem tu byla v ozdravovně (abych přibrala), asi dvakrát jsme se tu pak zastavili, naposledy loni s Filipem a Ondrou.

Hledáme hlavně hospodu, abychom si odpočinuli a najedli se, pak vyřešíme, kde strávíme noc. Restaurace U radnice - příjemná obsluha, dobré jídlo, servírka poradila blízký hotel Praděd. Dívám se na tablet - dvoulůžák za 1780,-! Ale mají i ubytovnu. Jedeme k němu a máme štěstí, pokoj v ní pro nás mají. Sice je to trochu běhání po schodech nahoru a dolů (WC, sprchy a pokoj každé v jiném podlaží), ale jsme rádi, že se vyspíme. Volám hned do Osoblahy, omlouvám se paní, že nepřijedeme. My tam ale určitě pojedeme, jen ještě nevíme kdy. Po sprše se vydáme znova do stejné hospody - já kafe a štrůdl, Karel dvě deci bílého - příjemný večer. V noci ale začíná docela dramaticky foukat, v budově jsou vzhledem k vedru všude otevřená okna, netěsnící dveře ramplují, Karel, jak je jeho dobrým zvykem, běhá po budově a snaží se situaci řešit. Jenže hluk jde i zvenčí, něco bouchá na dvoře. Já se vyspím dobře, Karel snad k ránu taky, když vítr ustane.

 

Den třetí - přes Rejvíz a domů!

Ráno se vydáváme na snídaní do místního bufetu, je zamračeno, když sedíme u jídla, začíná pršet. Než zakryje pláštěnkou brašnu, je už trochu promočená. To, co jsme neodnesli do ubytovny, je mokré. Po snídani se ještě zašijeme na pokoj, v horizontální poloze čekáme, až přestane pršet. Skoro to vyšlo, do deseti hodin musíme pokoj vyklidit, po desáté se už bez deště vydáváme na trasu. Karel ještě navrhuje různé atraktivní zajížďky - Vrbno, Bělá, Videlské sedlo, ve hře je dokonce Praděd a Červenohorské sedlo, já mám obavy z dalšího deště a chci raději co nejrychleji do Jeseníku. Nakonec zamíříme přes Dolní Údolí na Rejvíz a krásným sjezdem do Jeseníku. Je to moc příjemná trasa se zajímavou zastávkou na odpočívadle U hříbku a fotogenickými chalupami Rejvízu. Nakonec už ani nekápne, dokonce vykukuje sluníčko, v Jeseníku už je zase vedro. Poobědváme a vydáme se na poslední krátký úsek - do Lipové-lázní k autu. Nějak mě ten závěr zmohl, jsem ráda, že jsme zvolili tuto nejkratší variantu. Asi to vedro předcházejících dnů a kopečky udělaly své. 

Máme za sebou další zajímavý výlet, celkem jsme najeli 188 km (78, 80 a 30), Osoblahu si necháváme na příště. Alespoň se máme na co těšit. 

 

Fotogalerie: Rychleby a PolskoK polským jezerůmPřes Rejvíz