Proč zrovna Lužnice? Na nápad prozkoumat blízké okolí jejího toku nás přivedl soused Tomáš, který už řadu let vyrábí některé prvky na turistické trasy pro KČT - odpočívadla, informační tabule... Přinesl čtyři malé brožurky s popisem pěší trasy a řadou zajímavostí z této oblasti. Jenže pěšky by to zabralo víc času, volíme tradičně kola. První nesmělý průzkum provádíme v červenci 2018 s Filipem a Ondrou. V IC ve Veselí n. Lužnicí jsme získali mapku a brožurku CC Lužnice (cyklistická cesta) a je rozhodnuto. Pak už jen doma vymýšlíme, jak cestu co nejlépe navázat na dopravu z domu a možnosti ubytování... a v pátek 24. května 2019 se vydáváme na čtyřdenní cykloakci.

Už od podzimu se jeví naděje na rozšíření naší obvyklé skupiny. Jožova sestřenice s přítelem a někteří jejich přátelé z Trenčína a blízkého okolí projevili zájem připojit se k nám. Známe je z několika náhodných setkání - kola v Orlických horách, Podzimní toulky 2018, prohlídka Trenčína na výletě s Bohoušem už o rok dříve... Koncem zimy se nakonec ustálila devítičlenná skupina - Vláďa s Miladou, Joža s Vlaďkou, Jana a my dva na tandemu a ze Slovenska Nataša a Paľo.

 

Pátek - auty, vlakem i na kolech do Suchdola nad Lužnicí

Setkáváme se v pátek 24. května v autokempu v Roudné nedaleko Soběslavi (přesně tam jsme loni trávili tři noci s vnuky). Tady si necháme auta i vozík na kola a budeme tu spát druhou noc.  Obvyklé nutné zahajovací ceremoniály - přivítat se s ostatními, sundat kola z vleku, sestavit a otestovat je, dokonce i nějaký přípitek byl... (o to se postarali Nataša a Paľo). 

Konečně se vydáváme na cestu - cyklotrasa nás vede k řece a proti jejímu proudu do Soběslavi. Hezké náměstí s několika cukrárnami, neodoláme - první kafe, zákusek... Do Veselí n. Lužnicí frčíme po silnici, aby se urychlil přesun k vlaku. Stíháme tady ještě v pohodě oběd, vlak odjíždí po půl druhé. Má úschovu i přepravu, bez problémů a bez obvyklých řečí (tandemy nepřepavujeme!) po hodině vystupujeme v Českých Velenicích. Tady je naplánován začátek naší cesty podél Lužnice. 

Ještě zajíždíme do rakouského Gmündu, domy na pěkném náměstí přípomínají Slavonice, zastávka na pivo na naší straně a už jedeme! Krásnými voňavými lesy po příjemných lesních cestách, pak mezi loukami v otevřené, řídce osídlené krajině - první stavení a typické jihočeské statky, pasoucí se koně. Nová Ves, Dvory a konečně Suchdol (vše nad Lužnicí). Počasí je úžasné, ještě předcházející dny bylo deštivo, chladno a sychravo... V Suchdole máme zajištěné ubytování v penzionu Jana. Telefonuji s majitelkou, hledáme hospodu, abychom se najedli. Nakonec se daří vše skloubit, když Joža zapojí svůj neodolatelný šarm, je i večeře. 

 

Sobota - Ema Destinnová, rybníky, dáme si někde rybu?, rozhledna a na závěr hokej a hudba!

Snídáme v penzionu, v apartmánech jsou kuchyňky k uvaření čaje, blízké pekařství nabízí čerstvé pečivo. Posilněni můžeme pokračovat. Suchdol je malé městečko, míříme hned k řece a směrem k Třeboni. Za chvíli už jsou tu rybníky - vpravo i vlevo, příjemná cesta zastíněná stromy... Staré jezero, Starý hospodář... Kousek odbočíme z trasy k pomníku Emy Destinnové a jejímu dubu. Místo nadchne především Natašu, hned by ráda navštívila i zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde operní diva trávila závěr života. To ji nesplníme, inspiruje ji to ale ke zpěvu - od operní árie přes české i slovenské písničky, proč vlastně ne? Temperament se nezapře, ve zpěvu ji pak na další trase konkuruje i Paľo, ten je kromě toho i expertem přes hlášky z českých filmů.

A zase rybníky, na závěr ten největší - Rožmberk. Blíží se sobotní poledne, cesty postupně houstnou cyklisty, nejvíc právě v okolí Třeboně. Původně jsme chtěli do Třeboně zajet, ale množství lidí nás odrazuje. S jídlem by tam byl asi problém, mrzí nás to kvůli slovenským přátelům, my ostatní už město trochu známe. Chvíli okukujeme na hrázi Rožmberka, poblíž je dokonce nějaké občerstvení, patřičně obležené zájemci, frčíme dál. A dobře jsme udělali. Paľo by rád rybu, my ostatní asi taky, ale moc tomu nevěříme. A najednou u cesty upoutávka na rybí hospůdku... a je to tady! Obec Lužnice, obyčejný dům ve vsi, venkovní sezení se slunečníky poněkud zarostlé trávou, trochu nerudná pánská obsluha, ale mají výběr ryb i rybí polévku, slušné kafe a výborné borůvkové knedlíky, ty si pak dáváme jako dezert. Jedla jsem někdy amura? Asi ne, to se musí napravit. Byl moc dobrý, Karel testuje sumce, zase jsme jednou měli kliku :-). 

CC Lužnice nás vede teď už otevřenou malebnou krajinou, občas vesnice, občas rybník, do Veselí n. Lužnicí. Na náměsti nás zláká kavárna Fialka. Když se ji chystáme opustit, zjistí defekt na kole Vláďa. Někteří si pobyt na zahrádce ještě prodlužují o další dvoudecku, brzo ale pokračujeme. Vracíme se k řece a jejímu soutoku s Nežárkou, pak zamíříme ven z města. Přes Žíšov k Dráchovu, objevují se tu zajímavé stavby ve stylu jihočeského selského baroka (cyklotrasa Greenway baroko - její část projedeme ještě v pondělí). Nezbytná písčitá polňačka, další vesničky a jsme u Soběslavi. Místo do města ale zamíříme po levém břehu řeky k Svákovské křížové cestě a hlavně na Svákovskou rozhlednu. Do kopce raději pěšky, je to příjemná změna. Poslední kilometry, lávka přes Lužnici a jsme v cíli.

Před hospodou U tří kytar v kempu nás zaujme opřená tabule s nabídkou dne - hokej i hudba! Loni tu jeden večer hráli country, líbilo se nám to (na rozdíl od vnuků). To by bylo fajn při pobytu s partou! Sice jsme moc nevěřili, že to vyjde, pobyt jsme ale naplánovali tak, abychom tu spali právě v sobotu, a podařilo se! Hokej moc slavně nedopadl (s Kanadou o postup do finále jsme prohráli, navíc oknem z venkovního sezení sledujeme na konci zápasu ošklivé rvačky), ale hudební produkce neměla chybu. Zvlášť, když přestávky ještě vyplnili zpěvem Nataša, Paľo a Joža a sklidili zasloužený úspěch :-). 

 

Neděle - stopy historie, rozhledna Hýlačka, Bechyně a soutok Lužnice s Vltavou

Snídani jsme domluvili v hospodě v kempu. Místo v osm hodin, jak bylo objednáno, se podává o půl hodiny později. Ještě kafe a už zase šlapeme do pedálů - přes Roudnou k řece, podél ní do Plané n. Lužnicí a do Sezimova Ústí. Zajíždíme k vile prezidenta Edvarda Beneše, její prohlídku jsme však neobjednávali. Zastavujeme se jen u hrobu manželů Benešových kousek od řeky a v památníku shlédneme dva krátké dokumenty z Benešova života. 

Tábor je největší město na trase, naštěstí je neděle, takže provoz není tak dramatický, jako loni v létě, když jsme tu byli s kluky. Zajíždíme k rybníku Jordán a na Žižkovo náměstí, následuje oběd ve vyzkoušené hospodě Beseda, pochutnali jsme si. A po jídle pěkně do kopce - na rozhlednu Hýlačka. Ještě před pár lety to byla zajímavá dřevěná stavba, dnes moderní kovová konstrukce. Automat na mince u vstupu nechce naši padesátikorunu, zůstáváme s pilotem dole. Vždyť jsme tam byli vloni. Ostatní se kochají. A pokračujeme dál - houpačky po slušných asfaltkách, vesnice, půvabná krajina a konečně sjíždíme do Bechyně. Krásné náměstí zase s cukárnou, kafe, zmrzka, někdo vedle pivo - jsme posilnění na poslední kilometry. Nejprve od řeky pěkně do kopce, další úsek vede po romantických pěšinách po jejím břehu.

Den se nachyluje, závěr trasy je opět hodně zvlněný. A to nás čeká ještě soutok. Jana už toho má právě tak akorát plné zuby. Na nějaký soutok se může... víte co. Tak to tedy ne - tři dny jedeme podél Lužnice, přece nemůže vynechat logické zakončení cesty, podívat se, jak se vody "naší" Lužnice spojují s vodami Vltavy. Někde jsem četla, že je to typicky ženský přístup. Už jsem se svezla, tak to stačí. Chlap by údajně raději duši vypustil, jen aby dosáhl stanovený cíl. A tak pěkně všichni makáme nahoru k rozhledně s výhledem na Vltavu, daří se konečně hromadné foto, následuje sjezd už k samotnému soutoku, další fotky a zase pěkně do kopce. Před osmou hodinou se ubytujeme, ještě trochu drama - nejdřív sprcha? Nebo večeře? Názory se různí, teď zas trochu vytečnou nervy mně, ale zvládáme to. Rychlá sprcha a už sedíme v pěkné pizzerii u skvělého mělnického vína. Část výpravy preferuje blízkou čínskou restauraci, jsou pak nadšení podobně jako my.

 

 

Pondělí - z Týna n. Vltavou do Roudné, ještě trochu selského baroka a cesta domů

Snídáme ráno v blízké kavárně, někteří na její zahrádce, neobjednala jsem včas snídaně v penzionu, večer už bylo pozdě. Před odjezdem ještě pokus o opravu Paľova kola. Bohužel se nezdařil, větší část cesty nás pak doprovázejí patřičné zvukové efekty, ale do kempu naštěstí dojel. První kilometry trasy jsou velmi příjemné - po břehu Vltavy. V Hněvkovicích musíme vystoupat od řeky, vyhýbáme se hlavní silnici, takže provoz je minimální. Po slušných okreskách krásně zvlněnou krajinou, mezi loukami a poli, někde ještě kvete řepka... Horní Kněžeklady, Štipoklasy, Modrá Hůrka, Tuchonice, Hvozdno, Popovice...

Někde v Mažicích se napojujeme se na Greenway baroko. Joža nás opět zachránil - objevil tu zajímavou hospůdku Stará kovárna. Je poledne, všichni to vítáme. Mají tu utopence! Kromě Vlaďky, kterou trochu trápí žaludek, neodoláme. Obzvlášť Natašu tato "specialita" nadchne. Chvíli posedíme, doplníme tekutiny a hurá dál. V dalších obcích okukujeme zachovalá stavení a statky, je to krásný kraj. S Karlem máme tajný tip na poslední hospodu  v obci Želeč. Vyšlo to. Byli jsme tu taky loni, do kempu už to pak nebude daleko. Poslední teplé jídlo, poslední kávy i poháry, nealko pivo pro řidiče... Pobavila nás scénka, kdy Joža lehce vyčítá servírce (je trochu od pusy a navíc zmatená), že si nepamatuje jeho objednávku. Její odpověď? To je vidět, že jste nikdy nedělal v hospodě!

V kempu jsme před čtvrtou hodinou, nakládají se kola, pakujeme, loučíme se... Déšť je na spadnutí, cestou pak trochu prší, předpověď na noc a další den je docela drsná a taky vychází. Náhodou jsme si vybrali skutečně velmi příjemné čtyři dny v jinak deštivém období. Pár kapek spadlo jen druhý den na trase a pršelo pak navečer, když jsme zapadli do chatek. Cesta domů pro nás celkem pohodová, bez zastávky.

Děkujeme všem za účast a trpělivost, někdy možná nebylo úplně vše dle plánu nebo vašich představ. Jsme moc rádi, že se k nám připojili přátelé z Trenčína, Natašin i Paľův temperament, optimismus a věčně dobrá nálada dodaly celé akci pozitivní náboj a povzbuzení naší občas už trochu "ponorkové" skupině. A taky děkujeme Jožovi za bezpečnou dopravu a hlavně Vláďovi za dovoz kol!

Na úplný závěr ještě poznámka "pod čarou". Na tandemu jezdíme už devatenáctým rokem, občas jsme trochu atrakcí. I tentokrát jsem zaslechla hlášky, dokonce dvě. Při odjezdu od hospody ve Veselí z protijedoucí party cyklistů mužský hlas - jé, já už vidím dvojitě! A někde úplně jinde - hele, dvojčátka!

 

Kilometrů jsme za čtyři dny ujeli téměř 250.

Fotogalerie: Lužnice