Taky by se tento výlet mohl jmenovat Vysočinou, Vysočinou nebo třeba Za blanickými rytíři... Prostě jsme jako obvykle museli trasu přizpůsobit našim možnostem, respektive možnostem přepravy tandemu. Navíc i současné situaci v koronavirové nákaze. Původně jsme totiž zamýšleli projet se po cyklotrase podél řeky Jihlavy, jenže právě tam se dle médií už delší čas nákaza vyskytuje. A tak jsme urychleně vymysleli náhradní řešení - z původní trasy zbyla jen návštěva Blaníku. Pojedeme vlakem do Poděbrad, po Labské se svezeme do Kolína, zamíříme k Sázavě a přespíme třeba ve Vlašimi. Další den nás plánování dovedlo do Světlé nad Sázavou, odtud zamíříme k Železným horám, někde tam přespíme třetí noc a pojedeme už domů.

V druhé půlce července čekáme na stálejší počasí, v pátek 24. se rychle rozhodujeme - zítra vyrazíme. Obvolávám vytipované možnosti ubytování a když už je zamluvené ve Světlé a se značnými obtížemi i ve Vlašimi, pro jistotu nahlédnu do jízdního řádu. No samozřejmě - výluka! Sice jen mezi Slezským předměstím a hlavním nádražím v HK, ale jak to řešit? Přejedeme mezi těmito zastávkami na tandemu a pojedeme dalším spojem? Jednak bychom ztratili cenný čas, navíc zjišťuju, že v době výluky stejně kola nepřepravují, natož tandem. Tak jinak - trasu otočíme, pojedeme z domova do Železných hor a čtvrtý den domů vlakem. Výluka v HK sice končí v pondělí, místo ní jsou na trase ale dvě další. Takže vlak škrtáme. Co teď? Vzít si auto? Ale kde ho nechat, navíc se mladí bez aut tolik dní neobejdou. A pak jsem si vzpomněla na švagra Karla. On nám často nabízí svezení ve svém yetíku - pojď, já tě tam hodím! A je teď navíc slaměný vdovec, Jitka usilovně regeneruje svoji tělesnou schránku v lázních, třeba menší rozptýlení uvítá. A tak se i stalo - stačil jediný telefonát, ještě seženu ubytování na třetí noc v Trpišově nedaleko Slatiňan a po dlouhém úvodu můžeme konečně vyrazit.

 

Sobota 25. července - od Labe k Sázavě a Blanici

V 7 hodin ráno přijíždí švagr Karel, Pilot Karel a Dan už mají tandem naložený na vleku, stačí připojit a jedeme. A kam? Někam za Pardubice nebo ještě lépe až za Přelouč. Je to krajina Karlova mládí, studoval tu a krátce pracoval, rád se tam prý podívá. Nakonec vykládáme tandem až v Kojicích u Týnce nad Labem, loučíme se a zhruba o půl deváté se vydáváme na trasu. Z mostu fotíme Labe a Týnec a trochu vzpomínáme, jak jsme právě v Kojicích trávili noc s partou, když jsme před lety jeli Labe z Lysé domů. 

Karel má plán na první den připravený jen zhruba, bylo to hodně narychlo, hlavně nechceme projíždět ani Kutnou Horou ani Kolínem. Daří se nám kličkovat vesnicemi na hranici obou okresů, jednou nás to vyplivlo dokonce na M silnici - pro motorová vozidla. Asi tři sta metrů k odbočce do následující vesnice tandem vedeme. Jsou to Libenice - na začátku obce nás mile překvapí hrušky máslovky, už se moc nikde nevidí, Karel je miluje. Na návsi pak okukujeme cukrárnu, v sobotu je ale zavřená. A já bych si tak dala kafe! Když už ves téměř opouštíme, zaujme nás otevřené bistro. Na dotaz na preso se dozvídáme, že tam má paní úplně nový presovač, ale preso ještě nepřipravovala. Je to sázka do loterie, ale risknu to. Ještě, že s námi není Jana :-).

A frčíme dál. Počasí je příjemné, sice slunečno, zatím ale žádné červencové vedro, malebná krajina zatím bez větších krpálů, voňavá obilná pole... Další větší zastávka v Uhlířských Janovicích nás moc neuspokojí - jediná hospoda na trase je narvaná k prasknutí, dojíme zbytky svačiny z domova a pokračujeme směrem na Kácov. Tady už se to začíná víc vlnit, když přijíždíme k poměrně nové benzince, prosadím si krátký odpočinek. Skoro nikdo tu není a vaří tu - dám si pórkovou polévku, Karel něco smaženého. Polévka má trochu nezvyklou chuť, nebyla by špatná, jen by možná neškodilo trochu ten pórek před přípravou omýt. Mezi zuby mi poněkud skřípe písek :-). 

Netrvá to dlouho a sjíždíme k Sázavě a odbočujeme do Kácova. Okukujeme místní zámek a pivovar, kde jsme se kdysi občerstvovali. Dál nás trasa vede, samozřejmě zase do kopce, k Vlašimi. Odbočujeme ještě do Kladrub, omrkneme jen krátce rehabilitační středisko, Karel nám o pobytu v něm v autě vypravoval.

A jsme ve Vlašimi! Je ještě poměrně brzo, zastavíme se na náměstí, je tu cukrárna. Že bych si spravila chuť a dala pořádné kafe? Je tu ale dost lidí, míříme do blízké kavárny. A tam mi obsluha nabízí mraženou kávu - lahodný nápoj se zmrzlinou, trochou šlehačky a čokoládou... Zapovídáme se tu s místním cyklistou, pak pár záběrů náměstí a přesuneme se ještě k zámku, především do rozlehlého zámeckého parku. Dá se dokonce projet na kole! Teče tu řeka Blanice, obdivujeme různé můstky, mosty, brány a další stavby a samozřejmě zeleň. Jedeme se ubytovat. Poptáme se místních na hotel Vorlina, trochu bloudíme v ulicích, ale s potěšením pak zjišťujeme, že je dobře umístěn pro zítřejší výjezd směrem k Blaníku. 

 

Neděle - za Blanickými rytíři, nejdelší most a krpály u Sázavy

 Snídaně v hotelu je ohrožena, po večerní rušné oslavě s harmonikou je personál asi znaven, naštěstí je přítomen kuchař, který všechno zachrání. V devět vyrážíme na další trasu. Ještě úplně nevíme, kudy na tu bájnou horu zaútočíme, poradí nám pak místní znalci, prý závěrečný výstup bez kola je necelý kilometr dlouhý. No, nachodili jsme toho lesem pěšky podstatně víc, tandem na nás čekal na kraji lesa u obce Křížov, ale bylo to příjemné zpestření. Na vrcholu jsou zbytky dávného hradiště, kousek dál rozhledna, rytíře jsme neviděli - prý tu už dávno nejsou. Nebo ještě stále spí? Protože se blíží poledne, neodoláme nabídce v občerstvení na rozhledně a dáváme si párek a pivo. A dobře jsme udělali, protože další možnost bude prakticky až v Ledči. 

Projíždíme krajinou, vesnicemi - terén se houpe, jak se blížíme k řece, jsou kopce stále prudší. Zajímavostí na trase je most přes přehradu Švihov, je přes 300 m dlouhý, přecházíme ho pěšky, fotíme vodu, pak i most. Jedeme tu po hlavní silnici, je ale sobotní odpoledne a provoz není velký. Sjedeme do Ledče a zamíříme nejprve na náměstí, i tady jsme už kdysi byli při výletě s Bohoušem. Na doporučení místního znalce hospod zamíříme do restaurace U řeky, dáme si oba drůbeží rizoto a užíváme si výhled na Sázavu a zámek. Odpočíváme, ještě kafe a zákusek? Nabrat síly na CT 19. Tenkrát jsme šli do Světlé pěšky podél řeky - je to krásná trasa, Stvořidla, vodáci, romantika... I hospoda s točeným Bernardem tam tenkrát byla.

Cyklotrasa vede nejprve dál od vody a opakovaně do kopce a z kopce, často s 12% sklonem. Je dost teplo a už něco v nohách máme, i když dnešní trasa je nejkratší, díky dopolední pěší vycházce. Odpočíváme pak u penzionu v jedné z vesniček, doplňujeme tekutiny a vedeme řeči s paní majitelkou. Poradí nám skvělou zkratku, ušetříme další pořádný krpál. Sjíždíme konečně k řece po příjemně zastíněné cestě a po houpavé lávce se přesouváme na pravý břeh Sázavy. Luxusní, asi poměrně nová cyklostezka nás pak dovede až do Světlé n. Sázavou. Ptáme se na hotel Barbora - prý je na náměstí. Už v telefonu mi byl zřejmý přízvuk - vlastní ho Vietnamec. Nejprve to vypadá, že o nás nikdo neví, po telefonátu s majitelem nás celkem příjemná mladá Češka ubytuje. Pokoj je zbytečně načinčaný, okno se nedá pořádně otevřít, jak je ověšeno záclonami a závěsy, v noci trochu ruchu z náměstí, ale vyspali jsme se. Tedy alespoň já, Karel spí špatně téměř všude.

 

Chotěboř a koupání na Seči

 Ráno po sedmé obcházíme náměstí a hledáme, kde se nasnídáme. Vyřeší to rychlé občerstvení s dostatečně širokou nabídkou. Trochu pak kufrujeme při výjezdu z města a navíc Karel zjišťuje, že zapomněl vrátit klíče od pokoje. Takže znovu a lépe. A už stoupáme od města i od řeky. Malebná krajina, terén zatím celkem mírný, celé tři dny nás obklopují zlatavá obilná pole, někde již sklizená, většinou ale na kombajny ještě čekají. Občas taky kukuřice nebo kvetoucí brambory, dnes uvidíme i sklizeň hrachu. Je krásný den, slunečno, ve sjezdech především ve stínu stromů ale moc teplo není, jsme už asi na Vysočině. Na kolo ideální počasí.

Brzo před polednem přijíždíme do Chotěboře. Občerstvíme se tu? V následujících vesnicích bychom asi měli smůlu. Na náměstí je rychlé občerstvení, protože je brzo, tak tu zatím téměř nikdo není a jídlo je moc dobré. A za velmi slušné ceny. Neodoláme pak ještě cukrárně na protější straně náměstí a opět to byla skvělá volba. Fotíme náměstí, u kašny se necháme vyfotit - culíme se oba na úplně cizí paní, ještě pak krátká zastávka u zámku - Chotěboř se nám moc líbila. A zase malebná krajina, vesnice a vesničky, někde cestou jsme potkali řeku Doubravu, která protíná Železné hory, nás ale zajímá i Chrudimka, hlavně Sečská přehrada. Tam jsem ještě nebyla, Karel má v paměti příjemné travnaté pláže na jejím břehu, zaplaveme si? Musíme ale překonat hřeben mezi oběma údolími, je to zase trochu do kopce. Závěr stoupání je ale v lese, takže v chládku, sluníčko už přece jen pořádně hřeje. Sjíždíme do vesnice, místní nám poradí přístup na břeh nádrže, takže dojde na odpočinek i koupání. Když lovíme z brašny plavky, zjišťuju, že jsem spodní díl nechala v tom fofru při pakování doma. Ale poradila jsem si :-). Strávíme tu velmi přijemně část odpoledne. Voda je osvěžující, pozorujeme různá plavidla na hladině, některá s plachtami, je tu krásně. 

Pak míříme na hráz, tam ale Karel trochu zazmatkuje, místo do Seče, kam máme namířeno, stoupáme a stoupáme... Když už je mu to podezřelé, vracíme se, první hospoda u křižovatky v Seči je naše. Opět celkem dobré jídlo, do Trpišova, kde budeme spát, je to ještě kus cesty, měli bychom hlad. Závěr trasy je příjemný, k hostinci Obora přijíždíme včas, není ještě sedm. Líbí se nám to tady, že bychom sem zavítali v září s partou? Ubytujeme se v malém pokojíku, když jsem volala, byly už ostatní obsazené, ale na jednu noc nám to bohatě stačí. Večer posedíme na kryté zahrádce s výborným moravským vínem. Dnes se snad vyspí i Karel, je tu klid.

 

Jedeme domů - rozhledna Bára, hřebčín ve Slatiňanech a koupání na závěr 

 Výborná snídaně v hospodě a vyrážíme na poslední úsek výletu. Opouštíme Trpišov a po lesních cestách míříme na rozhlednu Bára, zajedeme i ke Kočičímu hrádku a pak už sjíždíme do Slatiňan. Nemůžeme minout bez povšimnutí hřebčín s chovem starokladrubských vraníků. Chvíli sledujeme koně na pastvě, ale i zapřažené dvojspřeží a osedlané koně - je to nádhera. Samotná obec nás nijak nezaujala, jedeme po hlavní silnici do Chrastu, je všední den, aut jezdí dost. Dnes je navíc pořádné vedro.

V Chrastu se najíme v Zámecké restauraci a pokračujeme už z větší části po vedlejších silnicích, pro značnou část trasy pak zvolil Karel cyklotrasy vedené po lesních cestách - šotolina nebo jen uježděné cesty, jsou ale dobře sjízdné a většinou zastíněné, takže pohoda. Projíždíme kolem rybníku Lodrant, je tam hejno krásných labutí i kačeny. Silnice z Horního Jelení do Borohrádku se opravuje, část z Jelení není sjízdná, po makadamu se nám moc nechce. Naštěstí si všimneme místního cyklisty a ten nás zavede objížďkou po polňačce kolem kukuřičného pole, pak už je to pohoda - silnice téměř bez provozu nás přivede do Borohrádku. Vedro je už dost nepříjemné, Karel slibuje osvěžení - za městem je písák. Odpočinek, zaplaveme si. A zbývá závěr - Šachov, Zdelov, lesem do Kostelce, přes pole do Lupenice a po nové cyklostezce do Rychnova. Obloha už pozdě odpoledne od západu hodně tmavne, dnes by měla navečer přijít bouřka. Stihneme to? Z dálky zahřmi, ale tentokrát řádily živly někde jinde.  Domů se v pořádku vracíme před sedmou hodinou, stihli jsme i malý nákup.

Celkem za čtyři dny 290 km (77, 64, 72 a 77)

 

Fotogalerie: Tandem zdraví z Posázaví