Blíží se květen, v jeho druhé polovině nás čeká již tradiční cykloakce s partou Kolo nás baví, tentokrát to bude Šumava. Karel uložil všem účastníkům individuální jarní trénink, minimum do odjezdu  je 200 km. Počasí zatím svátečním cyklistům moc nepřeje, duben je mimořádně chladný i mokrý. Hlavně, abychom šli příkladem a měli natrénováno alespoň my na tandemu :-).

Koncem dubna se chystáme využít Danovy nabídky, potřebuje něco přivézt z Vítovky (Odry): na cestu tam naložíme tandem a zpět si můžeme projet libovolnou trasu, nejlépe až domů. Vyčkáváme na slušnější počasí, až nás naláká slunečná sobota 22. dubna, i když se dle předpovědi má v dalších dnech počasí postupně kazit. Nejsme z cukru, je rozhodnuto. Část sobotního odpoledne trávím sháněním ubytování, nakonec jsme rozhodli cestu rozdělit do tři dnů.

 

Z Vítovky přes dvě přehrady a Nízkým Jeseníkem

V neděli 23. dubna před sedmou ranní vyrážíme z domova, u Bářiných rodičů ve Vítovce se necháme pozvat na oběd a pak ještě kávu, přesně v poledne se vydáváme na trasu. Sjíždíme k Odře a podél ní frčíme směrem k Vítkovu. Trasa vede z části po cyklostezce, pak už po silnici. Cestou se střídavě míjíme se čtyřmi místními dámami na elektrokolech, ve Vítkově je ale opouštíme, posadily se na zahrádku kavárny na náměstí. Neděle je velmi příjemná, slunečná a ještě poměrně teplá, téměř jako sobota. Naším cílem jsou dvě přehrady - Kružberk, kdysi jsme se tu zastavovali na výletě s Bohoušem, a novější vodní nádrž Slezská Harta. Trasa vede po silnici se slušným asfaltem, provoz aut je minimální, zato ale pěkné počasí vylákalo motorkáře, na můj vkus je jich tu až příliš mnoho. Sice se na ně hezky kouká, ale proč musíme poslouchat ten neskutečný kravál?!? 

Zastavujeme se na hrázích obou přehrad, odpočíváme - je to tu hodně kopcovité. Obě vodní nádrže jsou vybudovány jako vodárenské na řece Moravici (loni jsme s partou projeli kousek jejího dolního toku z Hradce nad Moravicí). Kružberská byla budovaná v letech 1945 - 1955 jako první údolní nádrž v povodí řeky Odry. Slezská Harta pak v letech 1987 - 1997, je to nejmladší vodní nádrž v ČR. Tady už se pohybujeme v oblasti Nízkého Jeseníku. Opouštíme hráz Slezské Harty a pokračujeme, trasa nás přivádí do obce Bílčice, už před vsí zaujme Karla upoutávka na místní hospodu. Má už zase hlad :-).

Uvnitř nás pozve hned k prvnímu stolu žena našeho věku, poinformuje o hospodě, obci, navrhne, co si máme dát k jídlu, za chvíli nabídne tykání, vyptá se na naše jména a věk, vnoučata, samozřejmě i odkud a kam jedeme. Než se najíme (já polévku, Karel nějaké výpečky) známe už její životní příběh od mládí až k současným neutěšeným rodinným poměrům, zdravotnímu stavu i profesní kariéře... Je fajn popovídat si s místními, ale co je moc... Prcháme z hospody, jak to jde nejrychleji. Karla už asi motorky omrzely, mění trochu trasu, najíždíme na prašnou polňačku, sice to trochu hrká, vede tu ale cyklotrasa a hlavně je tu úžasný klid. Jedeme mezi pastvinami a loukami, osvěžující jarní zeleň a zpěv ptáků, občas menší stádo krav, nádhera. Karel mě uozorňuje, kterého zpěvného ptáčka právě slyším, ale nemá šanci, nenaučí mě to :-). V Křištanovicích jen projedeme okrajem obce a hned zase na lesní cestu. Jen ten les tu jaksi chybí, vpravo i vlevo dlouhé kilometry lemují cestu vytěžené plochy, sporadicky osázené mladými stromečky. Tristní pohled.

Přijíždíme do Lomnice a už se pomalu blížíme k cíli, hodně rozbitá silnice lemovaná úzkou stružkou s kvetoucími blatouchy nás vede do Ryžoviště, kde budeme dnes spát. Tady už je dokonce i vzrostlý les, asi uprostřed cesty nás jak mávnutím kouzelného proutku překvapí téměř nový asfalt, už toho hrkání bylo dost. Chvíli popojížídme po obci sem a tam, než se nám podaří najít chatu Ryžovku, v níž strávíme dnešní noc. Je to místní hospoda, příjemné spaní za slušnou cenu, jsme tu na noc dnes sami, takže i když sociálky nejsou součástí pokoje, máme je jen pro sebe, ubytování je pěkné, nové. Večer ještě chvilku posedíme dole v hospodě, spát jdeme brzo, nějak těch kopců máme oba dost.

 

Deštivé pondělí

Dneska asi zmokneme, předpověď je nemilosrdná. O snídani se musíme postarat sami, řešíme ji u Vietnamce na náměstí, a protože mezitím skutečně začíná pršet, konzumujeme ji pod přístřeškem u vchodu do místního Obecního úřadu. Teplota je ještě celkem přijatelná. Po snídani se vydáváme do deště, vybaveni mikroteňáky v botách - Karel kvůli nim zašel ještě jednou do obchodu - pro hašlerky :-). Pláštěnky nemáme, jednak se moc neosvědčily, jednak se nevejdou do brašen. Cyklobundy nějakou vodu zachytí.

A jedeme - prší jen drobně, chvilkami déšť ustává, ale s neúprosnou pravidelností přichází zvovu a zvonu a bude to tak až do odpoledne. Vajglov, Albrechtice u Rýmařova a pak příjemný sjezd do Rýmařova. Jenže právě tady nachytáme nejvíc vody při rychlejší jízdě, chtělo by to někde se usušit. Tandem odkládáme v jakémsi průjezdu nebo pasáži, hned u výlohy obchodu s koly a lyžemi, po Karlově dotazu nám jeho majitel ochotně nabídne dát si tandem dovnitř. Hlavně, abyste ho někomu neprodal - pokouším se vtipkovat. Nejprve se sušíme v blízké jídelně - Karel si dal polévku, já jen čaj, pak se ale přesouváme přes náměstí do pěkné kavárny, je tam tepleji, kávu si dáme oba, k ní společně zakusek. 

Vyjíždíme z města, Karel našel málo frekventované silnice, dnes ale výhradně po asfaltu, odmítám blátivé cesty. Projíždíme třeba pěknou obcí Stříbrné Hory, zaujaly nás v ní jednak informace o těžbě zlata a stříbra v historii, ale i neuvěřitelné lány kvetoucích blatouců. Stoupáme výš a výš - lesy, louky, žádné osídlení, před občasným deštěm se ukrýváme pod smrky, listnáče ještě žádnou ochranu neskýtají. Pak úžasný sjezd podél Zlatého potoka do Bedřichova, svěží vzduch, vůně lesa... První autobusová zastávka jako úkryt před deštěm nás zachrání právě v Bedřichově. 

Následuje táhlé dlouhé stoupání pěknou obcí Třemešek, opět cesta lesem a úkryty pod smrky, prima sjezd Novým Malínem s další autobusovou zastávkou a už přijíždíme do Šumperka. Blížíme se k cíli, máme skvělý čas, chtělo by to něco teplého do žaludku. Procházíme příjemnou pěší zónou a zaujme nás pizzerie, to je ono! A na závěr pak už jen pár kilometrů mírným stoupáním k restauraci Bludoveček. Dokonce už teď navečer přestalo úplně pršet. Ubytujeme se a po sprše ještě chvíli posedíme v hospodě, než jdeme spát.

 

V úterý přes Bludov a Štíty do Letohradu a vlakem domů

 Dnes snídáme v restauraci. Před sebou máme nejdelší trasu, co s tím? Už včera jsem zkoušela Karla - co zamířit do Letohradu a zkrátit si cestu vlakem do Doudleb? Asi se mu to přes noc rozleželo v hlavě a trasu takto plánuje. Nejprve sjedeme do Bludova, následuje Bohutín... Tady někde potkáváme řeku Moravu - je to druhé ze tří povodí, které projíždíme - Odra (Baltské moře), Morava (Černé) a na závěr přijíždíme do povodí Orlic (Labe, Severní moře). A je to i dnes neustále do kopce a z kopce - Zborov, Horní Studénky, Štíty... Tady naivně očekáváme otevřenou hospodu a možnost občerstvit se, ani náhodou, máme smůlu. Ještě, že je tu obchod, sedíme pak na lavičce na náměstí s pečivem a paštikou. Štěstí, že dnes už vůbec neprší. 

Zamíříme do Heroltic a ve vsi stoupáme a stoupáme, stoupání je snad nekonečné. Jsou tu ale krásné chalupy, jdeme pěšky, odpočíváme a fotíme. Následují Valteřice, Výprachtice, tady už se většinou pěkně svezeme. Bystřec a ... Letohrad! Vlak jezdí každou hodinu, dáme si ještě teplé jídlo v nádražní restauraci a o půl čtvrté se už vezeme domů. Asi někde poblíž Žamberka začíná pořádně pršet, když v Doudlebách vystupujeme, je těsně po dešti, výpravčí se nám směje - to máte kliku! Byl to pořádný liják. Zamíříme do polí a přes Lupenici a po cyklostezce do Rychnova na malý nákup a domů.

Za tři dny jsme ujeli 170 kilometrů, většinou po vedlejších silnicích, případně lučních nebo lesních cestách. kopečků bylo hodně :-).

 

Fotogalerie: Na tandemu z Oder až domů