Tandem nebo dvojkolo? Na cestách po bližším nebo vzdálenějším okolí slýcháváme i další názvy: manželské nebo dabl kolo, při průjezdu náměstím ve Dvoře Králové nás provázelo zvolání jednoho ze štamgastů ze zahrádky místní restaurace - hele vole, dvoukolák! Mladé dívky v polském příhraničí - aký rower! A puberťačky na Oravě ani nic neříkaly, opakovaně se nám stávalo, že se za našimi zády mohly potrhat smíchy. Není to vždycky úplně příjemné být středem pozornosti, ale rozhodně stojí za to povznést se nad občasné poznámky, navíc jsou většinou myšleny dobře. A proč vůbec na tom dvojkole jezdíme, když nejsme exhibicionisti? Tak si to tedy přečtěte!

Byla jednou jedna mrňavá holka. Pořád někde narážela a škobrtala, věčně byla samá modřina a boule, rozbité koleno, prokousnutý ret - sotva se to zahojilo, už se zase někde rozplácla... Prostě nešika. A vyrazit někam večer? Třeba s ostatními dětmi na pálení čarodějnic k lesu? Vždyť není venku vidět!?! Asi ve třinácti při podrobnějším vyšetření zjistil oční lékař menší vadu – prý šeroslepost. Proč ale ty problémy ve dne, když je světla dost?

Na diagnózu čekám téměř do třiceti. Pigmentová degenerace sítnice. Je to vrozená oční vada, především hodně zúžené zorné pole, k tomu šeroslepost a světloplachost. Přidávají se glaukomové záchvaty a taky šedý zákal, jeho operace po čtyřicítce – v letech 1997 a 2000. Ta druhá zkomplikovala vidění ještě víc, postupně to vzdávám v práci. Řízení auta jsem vzdala dřív, než jsem se pořádně naučila jezdit, ale kolo? Dlouho se snažím to zvládat, v roce 2000 na podzim na svém Unicyklu ale sedím naposledy. Pooperační problémy počátkem roku 2001 mě donutily si sebekriticky přiznat, že jsem na silnici nebezpečná sama sobě i svému okolí. Co ale budu dělat? To budu odteď sedět sama doma?

Inspiraci přináší časopis Cykloturistika, který už několik let odebíráme. Právě v tu kritickou dobu v něm se zájmem sleduju rozsáhlý seriál o tandemech. Ta myšlenka mě nadchne – to by byla senzace! Nesměle navrhuji, jestli by to třeba nešlo nějak zařídit. Karel a Dan se okamžitě vkládají se značným nadšením do akce – rám na míru od Bareše z Brandýsa nad Labem je do měsíce doma, některé komponenty se nakoupí, něco se najde v garáži a koncem léta 2001 poprvé vyrážíme. Je to úžasný vynález a baví nás to už patnáct let :-)!

Ještě k mé oční vadě – prý je to dědičné. Pátraní v rodině nepřináší žádný výsledek, možná s podobnými problémy nějaký předek žil, ale informace o tom nemám. Synové i vnuci mají oči naštěstí v pořádku. A vlastně ani nikoho s touto diagnózou neznám. Až někdy kolem roku 2007 mě spolužačka ze ZŠ a gymplu Jára seznámila se svoji spolužačkou z VŠ, Renatou Ruckou. Od dětství měla podobné problémy jako já, jen o dost vážnější, kolem čtyřicítky postupně oslepla úplně. Je to ale úžasná bojovnice, přes postižení neustále pracuje. Když jsem ji poznala, působila v Institutu rehabilitace zrakově postižených, dnes společně s manželem zajišťují zajímavý projekt pro Červený kříž. Institut jsem pak i já několikrát navštívila a prodělala tu část základního výcviku, některé "finty" mi dodnes pomáhají v běžném životě. Bohužel Institut už dnes neexistuje.

A ještě zajímavost – Renata si problémy s očima nenechala pro sebe. Je autorkou zajímavé knížky Bestseller o životě. Když jsem ji poprvé četla, jako bych viděla samu sebe, tak přesně bych situace, které potkávaly i mě, vyjádřit nedokázala. Své další životní osudy promítla do pokračování – Bestseller o životě 2 – aneb konec Institutu rehabilitace zrakově postižených v Čechách. S Renatou jsme od té doby v kontaktu, občas si vyměníme email, na dálku sleduju jejich působení v projektu Přátelská místa, četla jsem opakovaně obě její knížky. Pokud by někoho tato problematika zaujala, přidávám odkazy, v galerii je pár fotek. A ještě kontakt na Renatu, ráda dostává emaily a ráda je i píše - Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Odkazy: Bestseller o životě 2 aneb konec Institutu rehabilitace zrakově postižených v Čechách Bestseller o životě - první díl se dá pořídit už jen někde v antikvariátu, v odkazu jsou některé zajímavé informace Přátelská místa - tento odkaz rozhodně stojí za podrobnější průzkum - Renata se společně s manželem pod hlavičkou Červeného kříže snaží alespoň trochu zjednodušit běžný život postiženým. Pro zajímavost ještě úryvky z obou knih:

Bestseller o životě

Ležela jsem a přemýšlela, co budu dělat? Co dělají lidé, kteří ztratí zrak? První, co člověka asi napadne, je hudba, tedy muzikant, zpěvák, nebo třeba ladič. Jaksi automaticky se předpokládá, že slepec má absolutní sluch. Problém je, že já mám nejen daleko k absolutnímu sluchu, ale dokonce jsem zůstala asi tak v půli cesty i ke sluchu normálnímu. Tudíž je jasné, že hudebnice ze mne nebude. Ledaže by ohluchli i všichni ostatní. Takže dále… Telefonistka. To bych snad ani nezavrhovala, ale nějak si to ani neumím představit. Bloudím myšlenkami od operátorek vyhledávajících rychle telefonní čísla k automatům a digitálním ústřednám a nevidím nikde pro sebe místečko. Jiskra pobavení mi proběhne hlavou, když si představím sexy horkou linku. Dotvářím představu do absurdna. Vidím se jak vzdychám a v teplákách a vytahaném svetru popisuji své vzrušující prádélko a bujné vnady. Jiskra přeběhla, zasvítila a zhasla. Blbost, je to blbost. Ležím dál na našem "hovníku", jak říkáme sedačce v obýváku, a pokračuji v přemýšlení. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se zblázním. No, ne že bych k tomu měla daleko, ale faktem je, že mi vadí vědomí, že nejsou všichni blázni šťastní. Dokonce málokterý je asi šťastný. No a zoufat si můžu, i když se nezblázním. Takže to teda taky není řešení. Tak co dál? Košíkář? Masér? Keramik? Žádná jiskra, žádné nadšení. Propadám se hlouběji. Myslím, že začínám cítit první záchvěvy hysterie. Mám je spustit? Nebo se vzepnout k odporu? Fuj, ”hysterčáky” nenávidím. Zhluboka se nadýchnu a snažím se uvažovat racionálně. ”Co teda, k sakru, dál? Dělat mrtvýho brouka? Chodit dál normálně do práce, do knihovny ke svému počítači a nevšímat si toho, že na to vidím čím dál méně, že tak nutně zvládnu méně a méně práce a čekat, až jim dojde trpělivost a překonají pocit trapnosti a vzmůžou se na odpor a jednoduše mně dají výpověď? Fuj! Brrr. Hnusná představa! Tahle cesta je taky "slepá". Trochu se usměju tomu přirovnání. Slepá… Opět mě přepadá beznaděj. Sbírám zbytek sil a přemýšlím dál. Ve tmě se objevuje malá jiskřička, drátky se spojují a cvak! Žárovka svítí! A je tu nápad. Sice možná bláznivý, ale můj! Vždycky jsem chtěla psát, tvořit, že? Tak napíšu knihu! Najednou to bylo jednoduché jako pověstná facka. Nevydržela jsem ten přetlak a musela jsem to sdělit okolí.

"Mám nápad! Napíšu knihu!", posadila jsem se na hovníku a oznámila výsledek mého dlouhého uvažování rodině. Všichni se asi trochu vyděsili, co ze mě zas vypadne. Můj nápad jim zřejmě nepřipadal dost nebezpečný, a tak vypadal podle toho i rodinný ohlas. Myslím, že to vlastně vzali tak trochu jako vtip. Souhlasně mručeli. Mám hodnou a tolerantní rodinu.

Bestseller o životě 2 aneb konec Institutu rehabilitace zrakově postižených v Čechách

"To bylo fakt nádherný období. To krásné otevírání světa, bourání nebo alespoň posunování hranic, bariér a limitů a vůbec…" Usmívám se i tomu, když si zpětně uvědomím, jak jsem zřejmě lezla na nervy některým svým bližním. "Vy jste do mámy napumpoval tolik sebevědomí," řekla Kačka trochu nesouhlasně Pavlovi. "Ale ne, já jsem jí jenom ukázal kliku od dveří. Ty dveře si už otevřela sama," vysvětloval Pavel podstatu svojí metody rehabilitace. Sedím a vzpomínám. V každém případě jsem se tenkrát začala cítit zase jako normální, svobodný člověk, jako normální ženská, a to mně právě dodávalo sílu a sebevědomí. Ten pocit nebo přímo vědomí, že zase můžu jít, kam chci a kam potřebuju, že se dokážu postarat o sebe i o jiné, to byl ten kouzelný klíč ke svobodě. Ten klíč jsem tak zoufale postrádala a po oslepnutí dlouho - marně a úporně - hledala. Usmívám se a utírám si mokré tváře. Důležité je, že ať se děje, co se děje - ten "klíč" mám pořád u sebe. "Ne, ten nesmím ztratit," slibuju si.

Pravda také je, že jsem se strašně moc chtěla o to "kouzlo" podělit a být u toho, když ten "klíč" dostávají i další - po mně. A bylo to opravdu jako zázrak, jak nádherně to fungovalo. Dívat se na to, jak lidé přicházeli do Institutu naplnění strachem a úzkostí ze slepoty, cítit, jak jsou utrápení steskem a bezmocností a jsou stejně ochromení a zoufalí, jako jsem bývala já kdysi. A vidět, jak odcházejí zase plni naděje, síly a té nádherné svobody. To byla největší odměna za jakékoli útrapy, které jsem dříve zažila.



Fotogalerie: Renata R.