V pondělí 16. března už před osmou hodinou parkujeme u nové budovy hlavního nádraží v Ústí nad Orlicí a rychlík Galán nás doveze přímo do místa našeho třídenního odpočinku. Nejprve zamíříme do místního IC, slečna za pultem nám poskytne několik letáčků a přidá informaci - v lese je všude bahno, na turistiku je ještě brzo. Doporučuje procházky lázeňským parkem. To ale nezná Karla.
Ve vlaku nám vyhládlo, hledáme hospodu s úmyslem dát si jen něco lehčího. Po obědě, značně přejedení, míříme ke vzdálenému hotelu Harmonie, kde si budeme užívat lázeňského lenošení. Cestou obdivujeme Jurkovičovy stavby a další lázeňskou architekturu, barevné můstky přes řeku Šťávnici, zastavíme se na ochutnávku Vincentky - takový pramen by Karel potřeboval doma na zahradě. V hotelové recepci nás čeká trochu stresující fronta, pak už ale příjemný pokoj a chvíle odpočinku. Před večeří ještě stíháme procházku k přehradě a návštěvu kavárny. Proč se pořád ještě v některých podnicích kouří!?!
Procedury jsem telefonicky objednala už dopředu na devátou hodinu, abychom pak mohli celý den strávit mimo hotel. Proč je máme napsané až před obědem? Jdeme hned po snídani vyjednávat a podařilo se - můžeme nastoupit už o půl deváté. Oba zároveň ležíme na lehátkách, na záda nám příjemná rehabilitační sestra dá rašelinový zábal, na nohy pro změnu skořicový. Moje nohy se jí vůbec nelíbí, pak se ale rozhodne alespoň na kousek lýtek obklad aplikovat. Je to velmi příjemné, rašelina krásně hřeje, užívám si relax na lehátku. Horší je to s Karlem, je mu teplo a vůbec se mu to nelíbí, nejraději by zdrhnul. Dvacet minut přečká jen tak tak, následuje ještě masáž šíje a tím jsou procedury vyčerpané - hurá, můžeme vyrazit ven! Vlastně ještě ne - máme chvíli odpočívat a doplňovat tekutiny.
V jedenáct už jsme zase u přehrady, je nádherně slunečno a teplo. Studujeme informační panely o stavbě Luhačovické přehrady, fotíme a vyhříváme se na sluníčku. Zdravíme se se starším manželským párem, kousek cesty k Pozlovicím pak jdeme společně, stoupáme s nimi k "jejich" hotelu Vega. Nejsou tam asi poprvé, a tak radí nebo spíš potvrdí Karlovi jeho záměr. Stoupáme listnatým lesem po turistických trasách a čekáme pořád to bahno, ale až na pár vlhkých míst se nekoná. Vystoupáme na místní nejvyšší vrchol Komonec (je to druhá nejvyšší hora Vizovických vrchů s nadmořskou výškou 672 m), scházíme ke zřícenině hradu Starý Světlov a pak dolů do Pozlovic. Po včerejši zkušenosti hospodu vynecháme, nakoupíme jen něco v místní prodejně a venku na sluníčku se najíme, na trase nám vyhládlo. Ještě se zastavíme v provozovně, kde pečou lázeňské oplatky, vaří tu i preso - ke štěstí mi nic nechybí. A na závěr i dnes procházka lázeňskou čtvrtí a Vincentka. Večer v hotelu výborná večeře a dvě deci bílého v baru.
Ve středu ráno řešíme dilema: co dřív - bazén nebo snídaně? Nakonec jdeme plavat až po snídani, zapakujeme se a míříme na nádraží. Domů ale ještě nejedeme. V úschovně necháme velký batoh a po časném lehčím obědě míříme ještě na vycházku - kolem pramene Aloiska stoupáme ke Kamennému kříži, lesem kolem Bílého kříže a sestupujeme zpět do města. Cestou k nádraží se nám do cesty připletla kavárna, stíháme ještě výborné kafe a mrkvový dort - luxusní zakončení pobytu.
Na závěr nemůžu opomenout zajímavý zážitek z vlaku. V Uherském Brodě si k nám do kupé přisedla úžasná dáma. Je už v letech, míří do Prahy k rodině dcery. Vyděsila ji možnost výluky někde u Olomouce a další před Prahou. Společně s průvodčí ji uklidňujeme, vlak snad nebude mít zpoždění a zeť na ni na hlavním nádraží určitě počká. Navrhujeme jí zavolat, ale mobil zapomněla doma. Nabízím jí svůj, pošleme třeba SMS, číslo na něho má zapsané. Paní sice odmítá, ale kontakt už jsme navázali, vypravuje o sobě - byla profesorkou zpěvu na brněnské JAMU a sama v mládí zpívala, zmiňuje řadu zvučných jmen. Manžel varhaník, dcera klavíristka - jede na její zítřejší koncert. S tímto zážitkem silně kontrastuje další - v Otrokovicích do vlaku přistoupili dva silně opilí muži, už z dálky slyším opilecký blábol jednoho z nich, ten druhý už ani nemluví. Samozřejmě se vnutili do našeho kupé, ten blábolící se téměř svalil mezi mě a zmíněnou dámu takovým způsobem, že mě málem sedl na klín, navíc se dost neurvale pokoušel z nás vymámit informaci, jestli se dostane tímhle vlakem do Hulína a Kroměříže či co. Nechutný zápach alkoholu mě vystřelil na chodbu, snad v Hulíně oba vystoupí, je to hned následující zastávka. Vzápětí mám společnost, paní si taky cestování vlakem představuje jinak. Svěřuje se mně, že nesnáší opilé lidi atd., pak se ale směje: kdyby ten dotyčný viděl, co má v tašce! Když se v Hulíně vrátíme na svá místa a vyvětráme řádně kupé, ukazuje mi litrovku 80% slivovice, veze ji dceři na masáže ruky po prodělaných zdravotních problémech. V Ústí na Orlicí pak ještě dlouho stojí na chodbičce a mává nám. Snad dobře dojela do cíle.
Pobyt byl úžasný, tři dny jsme si opravdu intenzivně užili - děkujeme Báře a Danovi. V Luhačovicích jsme určitě nebyli naposledy.
Fotogalerie: Luhačovice