Už cestou se kocháme zasněženou krajinou, na hřebeni je nádherná zima, azurová obloha, v závětří sluníčko dokonce trochu hřeje, jen místy mírně fouká. Sněhu by ale mohlo být víc, sice je slušná vrstva prašanu, chybí ale podklad a na některých místech je úplně vyfoukaný, rolba na úpravu stop zřejmě zatím vyjet nemohla. Karlovi už je jasné, proč Bohouš opět zrušil noční přejezd hřebene za úplňku.
A tak se těšíme, že zima ještě předvede, co umí, alespoň na horách!
A co ještě přinesl leden?
Přesně o týden později, taky v úterý, je téměř jarní počasí - sluníčko, odpolední teplota kolem deseti stupňů, a tak najíždíme první letošní kilometry na tandemu. V druhé půlce ledna se zima trochu polepšila, na neděli 25. si našel Karel zbrusu novou partu a společně vyrazili autobusem na Šerlich, projeli hřebenovku do Rokytnice a odtud autobusem zase do Rychnova. Až přestanu smrkat a kašlat, tak snad vyrazím do stopy taky :-).
Svátek ve stopě aneb Inventura zavřených hospod
Ve středu 4. února si ráno trochu svátečně poležím, první mi gratuluje Jitka. Prý je moje jméno osmnácté nejpoužívanější – to se mně teda nezdá :-). Moc Jarmil neznám – vlastně dvě, jedné z nich hned při snídani posílám SMS. A před polednem se vydáváme na hory – na první pokus to tak úplně nevyšlo, v Pěčíně si Karel vzpomněl na boty na běžky, které nechal doma v kotelně. Na druhý pokus už se daří – parkujeme tentokrát v Říčkách, parkoviště u sjezdovky je dost narvané, tento týden začínají některým okresům jarní prázdniny. Křížíme všechny tři sjezdovky a už jsme v téměř čerstvě nažehlené stopě a stoupáme zasněženým lesem - slunce a azurová obloha, ideální sníh – nádhera. Na Pěticestí sníme malou svačinku a Karla tu zláká informace o hotelu Kunštát v Orlickém Záhoří. Zajedeme si tam na polévku? A na kávičku? – láká mě :-). Naivně jsem si představovala, že otestujeme hřebenovku a z Mezivrší pofrčíme dolů k autu, ale proč ne.
Stopa je projetá i směrem, který Karla zlákal, a tak není co řešit. Při sjezdu si užíváme nádherné výhledy na hřeben Bystřických hor a zpět na Orlické. Trochu se začínají honit mraky, ale ve stopě to pěkně jede, běžkařů za celé odpoledne potkáme jen pár. I na loukách v Orlickém Záhoří je vyžehlených několik okruhů, ty už ale necháme pro jiné nadšence a míříme do hospody s vidinou odpočinku a něčeho teplého do žaludku. Z technických důvodů zavřeno – to si snad dělají pr...!?! Nakonec - je všední den, asi se ani není čemu divit, kvůli nám dvěma tam dřepět nebudou. A další hospoda? Karel se poinformuje u domorodců a už k ní míříme. Ani tady ale nepochodíme. A tak bez polévky a kávičky makáme zase zpátky na Pěticestí. Naštěstí je pořád velmi příjemně, bezvětří, ve stopě to celkem slušně stoupá, jen sluníčko už chvílemi skrz mraky nemá moc šancí. Hlad nás trochu pohání, na Pěticestí vyloví Karel z batohu už jen zbytek čaje a jablko. A pak už jen kousek po hřebenovce a zkratkou na spojnici z Mezivrší na úpatí černé sjezdovky v Říčkách. Už zdálky slyšíme hukot rolby, upravující terén sjezdovky pro zítřejší lyžování, to už bude občerstvení asi zavřené. Šeří se, když tam konečně dorazíme, a překvapivě máme štěstí. Párky s rokytnickou houskou a nealko pivo nás zachrání, v klidu se pak už potmě doplácám za Karlem na parkoviště a míříme domů.
Dnešek se teda fakt povedl, celkem to bylo téměř 25 km – nákres trasy.
Povedla se i následující středa - měli jsme v úmyslu vzít na běžky kluky (mají jarní prázdniny), neměli ale zájem. Tak jsme se do stopy vydali opět jen sami dva - z Panského Pole boční cestou na Mezivrší, zpět po hřebenovce. Opět krásně upravené stopy, sněhu kolem víkendu hodně přibylo, je ho tu snad metr. Trochu zmrzlý a rychlý, sluníčko jen hodně nesměle vykukuje skrz mraky, inverze je možná někde na Pradědu nebo na Sněžce.
Zato následující den - čtvrtek 12. února - si sluníčko a dokonce příjemnější měkkčí sníh užíváme se Zdenou - zážitky v jejím podání:
Po dvou letech opět na běžkách
Letos v únoru se konečně objevil sníh. U nás v podhůří hned zase roztál, ale na horách nějaký zbyl. Už před časem jsem se rozhodla, že nebudu čekat s lyžováním na víkendové dny. Jednou mi právník řekl, že jednatel je jednatel, i když leží u moře na pláži. Udělala jsem si tedy volno během pracovního týdne a přepokládala, že jednatel je jednatel, i když stojí na běžkách někde v lese u Deštného.
Ráno jsem našla lyžařské boty a ometla z lyží dvě bytelné černé pavučiny a několik chomáčů kočičích chlupů. Karel a Jarmila pro mě přijeli ve velmi sympatickou dobu, o půl desáté. Začíná to vypadat, že co se jim narodilo čtvrté vnouče, přestali vše nějak stíhat. Takže bylo možné vstát v osm hodin a udělat si v pohodě snídani a vypít nezbytné kafe.
Po půl jedenácté jsme byli u Šerlišského mlýna a začali stoupat. Byl bezvadný měkký sníh, sice mlha, ale bezvětří a docela teplo. Domnívala jsem se, že stejně jako v minulosti, pojedeme na Masarykovu chatu oklikou. Karel však rozhodl jet rovnou a dokonce si tam dát malý oběd. Na trase jsme potkali jen několik starších lyžařů, zřejmě aktivních penzistů, jinak téměř nikde nikdo. Okolo poledne jsme dorazili na chatu, byla kupodivu otevřená. Objednali jsme si a obdrželi velmi chutné polévky, kávu, kterou by nepohrdla ani naše známá znalkyně restaurační kávy Jana. K tomu ještě Sacher dort, ten sice nevypadal, že ho přivezli z Vídně, ale nebyl špatný. Při dortu jsem věnovala vzpomínku kamarádkám dietářkám a pomyslela si, že v létě toho budu litovat.
Po obědě se ukázalo sluníčko, obloha byla modrá a sníh jiskřil, objeli jsme tedy ještě Malou a Velkou Deštnou. Na vrcholku Deštné jsme obhlédli místo, kde bude jednou možná stát rozhledna, a pak už se vydali zpět.
Tímto děkuji horskému vůdci Karlovi, že mě vzal s sebou. Po delší době to byl opravdu moc pěkně strávený den.
Zdena
Březnová neděle na běžkách
Je 8. března, MDŽ neslavíme, místo toho se vydáme na běžky. Zdena navrhuje oblíbené trasy v okolí Velké Deštné a hlavně obídek na Masaryčce. Karel se ale o této chatě vyjádřil poněkud nelichotivě a láká nás jinam – hospoda na trase prý určitě taky bude.
Honza a Zdena nás vyzvednou doma těsně po deváté, společně míříme do Říček. Na přeplněné parkoviště u slezdovek se Honzovo auto už málem nevejde, sjezdařů jsou tu mraky. I fronta na vlek tomu odpovídá, my stoupáme nahoru jako obvykle po svých. Je krásná slunečná neděle, na Pěticestí je dost běžkařů, posvačíme a už sjíždíme dolů k Orlickému Záhoří. Na polévku a kávičku míříme tentokrát do Nové Vsi k Rampušákovi. Je víkend, určitě budou mít otevřeno. Neměli! Takže inventura zavřených hospod II. Trochu nás to rozladilo, nezbývá než dojíst zbytky svačinek a vystoupat zpět na hřeben – tentokrát na Mezivrší a pak parádním sjezdem do Říček. Sněhu je v Orlických horách ještě hodně, na sluníčku velmi příjemně – zavřená hospoda nás nemůže otrávit.
Největší výhrou dnešního výletu je průzkum upravených stop mezi Orlickým Záhořím a Novou Vsí – to budou skvělé tréninkové prostory pro Mílu – pořídila si letos novou běžkařskou výbavu a příští rok se po letech k běžkování určitě vrátí! První výlet právě do těchto míst bude tím správným krokem – jen aby některá z místních hospod měla konečně otevřeno.
Fotogalerie: OH se Zdenou a Honzou
Fotogalerie: se Zdenou
Fotogalerie: Tříkrálová
Fotogalerie: Ze Šerlichu do Rokytnice v Orl. horách
Fotogalerie: Sváteční