Úterý 30. srpna - z Cikháje do Tišnova, hrad Pernštejn, Porta coeli v Předklášteří
Začínáme v Cikháji, kam nás i s tandemem dovezli Karel s Jitkou, abychom ušetřili den cesty - já přece jen nemám přes léto natrénováno tolik, co Karel. Nejprve zamíříme k prameni Svratky, horní tok řeky tak trochu odflákneme - trasa nás vede po příjemných lesních cestách a dál do Fryšavy, pak podél řeky Fryšávky... Na Vysočině se to krásně houpe, na silnicích je minimální provoz, líbí se mi krajina a vůbec... Nebylo by lepší, kdybychom si sehnali na pár nocí ubytování někde poblíž a pěkně to tu projezdili? Ne, musíme dál, do neznáma!
Konečně přijíždíme opět ke Svratce, a to v Jimramově - naskytla se tu pěkná stylová kavárna, dáváme si polévku a chvíli odpočíváme. Za městem je na plánované trase zákaz, Karel se ale ničeho neleká, my tam určitě projedeme, případně tandem protlačíme. Na silnici se pracuje - dokonce známá firma z našeho blízkého okolí - Mados. Bez potíží projedeme a už se blížíme k Vírské přehradě, podle ní pak jedeme několik kilometrů na hráz nádrže. A tady nastává jediný menší zádrhel - stráně nad přehradou jsou vytěžené, řádil tu kůrovec. Na jednom místě pak čekáme zhruba 15 minut, než technika uklidí dříví z cesty, abychom vůbec mohli projet. Je ale na co koukat. Na závěr nás čeká překvapení - když už se blížíme k přehradní hrázi, za jednou ze zatáček na nás vykoukne rozložená žlutá deka a na ní... no samozřejmě - Jana! Není tu sama, manžel právě vaří oběd a vše kontroluje jejich čtyřnohý přítel Barney. Někdy si říkám, že bych toho chtěla na kole procestovat tolik, co on :-).
S Janou jsme se seznámily virtuálně na jistém cyklowebu, osobně pak teprve loni při naší cestě do Lužických hor. Doprovázela nás druhý den značnou část trasy. Jejich způsob cestování na kole obdivuju, je dost odlišný od toho našeho - jezdí na těžko, spí ve stanu, nenavštěvují neustále hospody a cukrárny... Navíc s sebou vozí psa a Jana se ještě věnuje geocachingu. A taky jako učitelka němčiny preferuje pro cesty na kole německy mluvící země, každý rok se vydáváji na vybrané lahůdkové trasy.
Chvíli povídáme, pak na tandemu pokračujeme, abychom je nechali v klidu najíst. Pod přehradní hrází je obec Vír, v místní cukrárně u hřiště zastavujeme na kafe a dobrý zákusek. Jana má určitě s sebou bábovku :-). Ale když to kafe je tak dobrý! Navíc jsme se tu zapovídali se sympatickým cyklistou z Brna.
Odpoledne před čtvrtou hodinou nás trasa přivedla do Nedvědic, Karel zjišťuje, že nedaleko je hrad Pernštejn. Stačí vystoupat nad městys a jsme tam. Na prohlídku je už pozdě, zakoupíme vstupenky jen na okruh nádvoří a zahrada, i to ale stojí za to. Krásné výhledy na rozsáhlý a výstavný hrad, zahrál si v řadě pohádek, i do okolí. Dál pokračujeme po silnici, někde bokem, u řeky, je snad cyklostezka, měli bychom se na ni někde napojit. A už je to zase tady! Někdo na nás volá, na kole nás stíhá Janin manžel Jirka. Chvíli pak jedeme společně s nimi po cyklošce, když se ale Jana vydá hledat kešku, pokračujeme sami dál.
Mám totiž ještě jeden zajímavý cíl - klášter Porta coeli. Impuls k jeho výstavbě dala vdova po Přemyslu Otakaru I., jeho druhá manželka uherská princezna Konstancie, strávila tu závěr života. Proto v Předklášteří míříme na silnici a hned odbočujeme ke klášteru. Je to krásné místo, park je plný života, nechybí občerstvení. My jen procházíme kolem historických budov s krásnou architekturou, fotíme... A zase na cyklostezku, teď už by nás měla přivést do Tišnova, do místa dnešního noclehu. A koho ještě v Předkláštěří potkáváme? Samozřejmě Janu s doprovodem. Uvažují, že by tu někde přespali, nakonec však, snad už za tmy, dojedou až někam k Veverské Bítýšce, to se dozvídám ráno z její SMS. Mají tudíž pěkný náskok, to už se asi nepotkáme.
Ubytujeme se v Tišnově, v hotelu Červený Mlýn, je jen tříhvězdičkový, pokojíček jak pro panenky, úsporná sprcha... Ale pohodlné postele, to je rozhodující. Ještě než jdeme spát, musíme si najít ve městě hospodu, v hotelu se nevaří, restaurace je zavřená. Dáváme si oba jen tlačenku s cibulí a pivo, na teplé jídlo už chuť nemáme.
Středa - Brněnská přehrada, soutok Svratky se Svitavou a prima cyklostezky z Brna na jih
Včera jsme se část trasy nechali vést CT 1 (Praha - Brno), ta se dnes ale Karlovi moc nepozdává. A tak míříme ven z města jinudy - nejprve úžasná cyklostezka poblíž řeky, kolem jen louky a zeleň, povrch se však postupně zhoršuje. Karel kouká do mapy, hledá optimální alternativu. Nakonec je z toho trasa pro MTB - proč ne? Vždyť můžeme tlačit tandem do kopce, pak ho zase vést z kopce po kamenech a kořenech... Ale značení nás opět přivádí k řece, jedeme chvíli po jejím břehu a už je tady Veverská Bítýška. Ve městě se moc nezdržujeme, máme přece jen obavy z průjezdu Brnem, ukáže se ale, že jsou liché. Z Bítýšky opět CT 1, a to po silnici - stoupá to, potřebujeme se dostat do kopečků nad Brněnskou přehradou.
Na trase je ještě hrad Veveří, ten ale jen fotíme ze silnice. Nad přehradou je cesta příjemná, houpe se vysoko nad vodou. Až poblíž hráze konečně sjíždíme k vodě, chvíli si to tu užíváme a fotíme. Je tu živo, místo je oblíbeným cílem obyvatel Brna. Okukujeme občerstvení, ale nic nás nezaujalo, pokračujeme k městu.
Cyklotrasa nás ve městě přivádí k řece. Zaujme nás hospůdka na jejím břehu, najíme se na zahrádce a pokračujeme, značení nás bez větších obtíží provádí celým městem až k soutoku Svratky se Svitavou. Jen výjimečně narazíme na objížďku, prý tu budují nábřeží. I náhradní trasa je dobře značená, tu a tam mě vyděsí šalina. Soutok obou řek je cílem Jany a Jirky, to už se asi neuvidíme. Že ne? Nedaleko soutoku je menší občerstvení, kdopak to sedí na dece hned u řeky? Krásně nám to vyšlo, když se najedí (nevařili, výjimečně si koupili langoše), společně míříme na most těsně pod soutokem obou řek, fotíme, loučíme se... Oni se vracejí městem už podél Svitavy, my pokračujeme dál, teď už po CT 5. Za chvíli nás vyvádí z Brna a... Tady se mi to moc líbí! Jsou tu úžasné cyklostezky nebo málo frekventované silnice, prostě ráj pro cyklisty. A že jich tady taky potkáváme, i když je všední den. I na silničkách jezdí hodně žen.
Brzo se na cestě objevuje cukrárna - to už mi ke štěstí nic nechybí, bude káva a něco k ní! A frčíme dál - řeka, labutě, louky, pole, rovinky... A Rajhrad - zřejmě nejstarší klášter na Moravě, založený snad sv. Cyrilem. Patří benediktinům, na přestavbě se podílel i největší stavitel českého baroka Jan Blažej Snatini-Aichel.
A pak už jen pohodově míříme do Židlochovic, slunečnicová pole lemuji cyklostezku, ta nás přivádí do města. Údajně jsme už ve vinařské oblasti, ale vinohrady uvidíme na trase až zítra, dál po proudu řeky. Ubytujeme se v centru, v penzionu Pavir (žádného podivného vira tam nechytneme, jméno je odovozeno ze jmen dcer bývalého majitele - Pavlína a Irena). Ubytování je luxusní, velmi příjemné, v prostorném pokoji strávíme dvě noci. Příjemná je i obsluha, na jídlo nikam nemusíme, večeři řešíme pizzou a zapíjíme ji výborným moravským bílým vínem.
Čtvrtek - soutok Svratky s Jihlavou, Nové Mlýny, burčák a navečer ještě rozhledna
Ráno posnídáme na pokoji a vydáme se podél Svratky dál. Příjemné cyklostezky na jejím břehu, zastávka v obci Žabčice - na návsi je rybníček plný ryb, snad jsou tu někde i želvy, ty jsme ale neviděli. Pak nás trasa přivádí k obci Ivaň - poslední ves mezi řekami Jihlavou a Svratkou před jejich soutokem. Konečně vinice - zastavujeme, fotím přes plot řady na slunci vyrovnaných keřů vína se zralými hrozny. Osloví nás starší pár, snad si nemyslí, že tu chceme pytlačit? Zapovídáme se, pán otevře bránu a ukazuje úrodu. Prý je letos slabá, zlobí je mšice. Jmenuje jednotlivé odrůdy a tu a tam odstraní suché listy, abych si mohla hrozny vyfotit. Nějakou bobuli jsme si přece jen zobli. Nakonec nám ještě nabídnou pár švestek, klepou a trhají je u cesty na slivovici.
Loučíme se, projíždíme vesnicí Ivaň - Karel zas kouká do mapy na tabletu a kolemjdoucí starší paní radí, jak nejlépe k soutoku: to musíte přes tři mosty! A je to tak, nejprve na pravý břeh Jihlavy, pak zpátky na levý, nakonec ještě přes Svratku. U posledního mostu sedí rybář - jo, jedete dobře - pořád rovně a přijedete přímo ke sklípku, dejte si burčák! Další oslovený muž středního věku na e-kole, jede v protisměru, snad poradí, kudy k soutoku - jaká Svratka? Tady žádná Svratka není, tohle je Dyje. Bylo to tam napsané!
K soutoku se Karel nakonec prodral hustým porostem a podařilo se mu jej vyfotit. Jen o kousek dál se pak už jen Svratka vlévá do vodní nádrže Nové Mlýny. Nebo se tam vlévají obě řeky společně? Místo se nedá přesně určit, je to široká a nepřehledná delta, zarostlá stromy a keři.
Po břehu nádrže přijíždíme do Strachotína, nejprve řada sklípků, pak samotná obec, našli jsme celkem příjemnou hospodu a venku se najedli. Vzpomínáme na nedalekou Rybářskou baštu, kdysi jsme v ní večeřeli ryby, teď už to vypadá jen jako penzion, název ale zůstal. U oběda opět zajímavé setkání, starší cyklista na e-kole, sám sebe nazývá elektrický dědek, je z Brna a sem jezdí na oběd. Sem a zpátky domů - 120 km. Ptáme se na naši zítřejší plánovanou trasu, hlavně podél Svitavy od Brna, to ale moc nedoporučuje, prý jeden semafor za druhým. Měl pravdu, nám ale nezbude, než to projet. Teď už po hrázi míříme do Dolních Věstonic a k Pavlovu. Do vsi nezajíždíme, zastavíme se v archeoparku, projdeme muzeum a shlédnéme zajímavý dokument o místních palelolitických nalezištích. Na závěr nezbytná káva s dezertem.
Zpět v Dolních Věstonicích - kdepak je ta Věstonická Venuše v životní velikosti? Nějak jsme ji přehlédli! Ptáme se u obchůdku s venkovním sezením, prý támhle na ni koukáte. Když už jsme tu zastavili, musím ochutnat burčák - bílý nebo červený? Bílý byl skvělý. Karel mě vyfotí s VV, vedle ní je dnes každá krasavice. Míříme zpět do Strachotína a do Židlochovic, zprvu trochu jinou cestou, ale na tu ranní se pak stejně napojíme.
Po příjezdu k penzionu jen odložíme tandem a vyběhneme si na místní Akátovou věž. Je to rozhledna na vrchu Vyhon v nadmořské výšce 355 m. Projdeme víc než pětikilometrový okruh po upravených cestách, je tu i naučná stezka. Celý den trochu foukalo, teď už je vítr dost silný a ochladilo se, v závěru trasy se už těším do sprchy. A po ní opět pizza k večeři a posezení se skleničkou bílého.
Pátek - jak objet Brno, Mohyla míru a konečně řeka Svitava
Po snídani se vydáváme na trasu, do Brna se nám nechce. Dle informací od Jany nebyl průjezd podle Svitavy tak pohodový jako v případě Svratky. A tak míříme opět po skvělých cyklostezkách, silničkách nebo polních cestách příjemnou krajinou do Měnína a Telnice. Na mapě jsem zahlédla Slavkov, ráda bych se podívala k Mohyle míru, památníku bitvy tří císařů v roce 1805. Je to údajně první mírový památník v Evropě, vystavěn byl v letech 1910 - 12. Slavkov se zdá Karlovi zbytečně daleko od plánované trasy, samotný památník je ale nedaleko obce Prace, to už taková zajížďka není, a tak si na Pracký kopec vyjedeme, a to už ze Sokolnice, do Prace pak sjížídme od Mohyly.
A už by to chtělo něco k obědu, dočkáme se ve Šlapanicích, v bistru u místního parku. A dál už nezbývá, než zamířit přece jen k Brnu, přes Bedřichovice přijížídme do části Líšeň, je to zkraje spíš jak vesnice, ale je tu cukrárna! To jsme potřebovali - doplnit kofein a energii. Pak se Karlovi podařilo najít příjemnou cestu opět mimo ulice města, projíždíme lesem, následuje sjezd k řece Svitavě a podél ní už je to pohoda - cyklostezka nás vyvede z Brna ven. Bohužel i ta za čas skončí, vyplivne nás to na silnici a tady jsou slibované semafory. Naštěstí tu není velký provoz, jen občas slyšíme rachot techniky při opravě železnice.
Dnešní trasa končí v Adamově, někde v kopcích nad městem budeme dnes spát. Zdržíme se ale dole u řeky, najdeme občerstvení, v EVC Švýcárna, kde máme domluvený nocleh, se nic koupit nedá. Ubytování není tak luxusní, jako ta předchozí, zato o dost levnější a hlavně je tu v lese klid. Až na večerní přemlouvání paničky s pejskem nedaleko našeho okna, téměř plačtivě mu delší dobu domlouvá, ať se konečně vyčurá!
Sobota 3. 9. - podél Svitavy na sever, malá katastrofa na závěr
Ráno je pěkná kosa, v lese poněkud sychravo, sjíždíme do Adamova. kde Karel nakoupí v místním marketu snídani. Na lavičce poblíž soutoku Křtinského potoka se Svitavou se pokoušíme zahřát prvními slunečními paprsky, ale moc se nedaří. Raději rychle posnídáme a frčíme z města ven. A samozřejmě - na cyklostezce je úplný zákaz vjezdu. Po cestě jezdí auta, zásobující materiálem opravu železniční tratě. Nějak nevíme, kudy bychom jinak jeli, na silnici se nám rozhodně nechce, a tak to riskneme. Potkali jsme naštěstí jen jednu dodávku a jednu Tatru, cesta byla jinak velmi příjemná, kroutila se lesem... Další trasa už bez větších atrakcí - chvíli silnice, chvíli cyklostezka nebo polňačka - Blansko, Rájec-Jestřebí, Doubravice nad Svitavou, Svitávka, Letovice... Tady se doptáme na slušnou hospodu u koupaliště a poobědváme.
Původně jsme tak trochu uvažovali o tom, že ještě přespíme ve Svitavách a domů dojedeme po ose. Ale tip na ubytování, který mám v mobilu, nevyšel, a dál už se nám ani nechce nic jiného shánět. Navíc cestu ze Svitav domů jsme už absolvovali dvakrát, rádi si ji odpustíme. Dopravu ze Svitav máme předjednanou s Danem, stačí pak zavolat. A tak už se docela těšíme po pěti dnech domů.
Jenže - nechval dne před večerem. Dnes málo zkoumáme okolí, málo fotíme, chtělo by to napravit. Když se blížíme k Brněnci, opět po příjemné cyklostezce, zaujme nás malé odpočívadlo u řeky, je to tady spíš už jen říčka, zastavíme, orazíme a něco vyfotíme. Karel s tabletem míří kousek zpět po proudu a fotí cyklošku s řekou a prý - ty nebudeš fotit? No tak teda jo, moc už našemu foťáku nevěřím, ale občas přece jen něco vyjde. Zalíbilo se mi koryto řeky, fotím, ale ještě tam překáží strom, udělám krok blíž k vodě a ještě jeden... Ten třetí se mi stal osudným. Cesta je zastíněná stromy a keři, takže pro mě známý problém slunce - stín, prostě jsem přehlédla břeh řeky a... Zhmotnila se moje noční můra, jak přehlédnu schod nebo obrubník (samozřejmě ty dolů) a natluču si. Už jsem takových drobných nehod zažila nepočítaně - rozbitá kolena, prodřené džíny, vyvrtnutý kotník... Jenže tady to bylo snad dva metry hluboké! Ne voda, té bylo tak dvacet třicet čísel, ale dno řeky od břehu. Pocit to byl hrozný, přistála jsem na zádech, hned mě obklopil podivný chlad vody, mokrá jsem byla úplně celá. Foťák letěl z ruky na jednu stranu, tmavé brýle, které jsem měla posunuté ve vlasech, na druhou... Karel pak ve vodě obojí našel. Kartu z foťáku jsem hned vyjmula a fotky zachránila.
Ječím jak o život, určitě to muselo být slyšet v blízkých domech na kraji vesnice. Karel neváhal a skočil hned za mnou, nemohl mě ale dostat z vody, kamenná zeď je pro mě při prvních bolestech nepřekonatelná. Prošli jsme pak po proudu níž a podařilo se mi s jeho pomocí vyškrábat se na břeh. Co teď? Počítám kosti - záda i zadek pořádně bolí, trochu pravý kotník a levé rameno, jinak snad nic, ani hlava, ani žádná končetina, měla jsem zřejmě neuvěřitelné štěstí, že dno nebylo členitější. Pilot pohotově vybral brašny, podává mně suché oblečení, posloužil i vršek od plavek. Na rozdíl od Karla mám i náhradní boty - sandály. On pojede dál v mokrých, vzal si alespoň suché ponožky.
Jsem dost otřesená, nejprve pochybuji, že budu vůbec schopná pokračovat v cestě, ale zkusím to a kupodivu to jde. Není to sice zrovna komfortní, ale posledních asi dvacet kilometrů jsem s občasnými kratšími pauzami zvládla. Dan pro nás skutečně do Svitav přijel, brzo večer jsme už doma a já se těším... na co? Samozřejmě především do sprchy a pak hned do postele. A rány si budu lízat asi nejmíň do konce září. Ale už se těším, až zas někam vyrazíme, jen snad budu opatrnější.
Za pět dnů jsme ujeli ve velmi příjemném počasí 341 km.
Fotogalerie I.: Svratka a Svitava - úterý a středa, ... čtvrtek - sobota
Fotogalerie II.: K soutoku dvou řek od "S" - od Jany L. (vkládám se souhlasem autorky, má celou cestu úžasně zpracovanou včetně řady zajímavostí)